Text: Pavel Kotúček
Před čelním sklem našeho auta se opět
míhají světla kamionů a opět absolvujeme už skoro rutinní
noční cestu Rakouskem. Tentokrát je naším cílem německá
oblast Berchtesgadenských Alp, kam do městečka Ramsau a k
jezeru Hintersee přijíždíme asi dvě hodiny před půlnocí.
Odtud nás čeká dvou a půl hodinový velice strmý výstup na
chatu Blaueis, která bude naším útočištěm po
následující tři dny. Skupina Berchtesgadenských Alp je
známá především díky vrcholu Watzmann, jehož východní
stěna s téměř dvěma tisící metry je nejvyšší
v Alpách. Již méně známý je fakt, že je zde nejseverněji
položený alpský ledovec Blaueis, jehož někdejší mohutnost
však můžeme obdivovat už jen na starých kolorovaných
fotografiích, či na sérii obrázků na stejnojmenné chatě.
Mohutná masa ledu, ještě před sto lety vyplňující téměř
celou dolinu, se dnes zmenšila na malý jazyk šedého ledu
v jejím závěru. A právě chata Blaueis a oblast kolem
vrcholu Hochkalter je naším cílem. Celá horská skupina je
uspořádána do jakési podkovy a na nástupy jednotlivých cest
tak nebude daleko. Vaření na lavici před chatou přímo
odporuje tomu, že chata je vyhlášena svými obřími ovocnými
koláči, jejichž fotografie jsou dokonce i na internetových
stránkách chaty. Nakonec této skutečnosti ale nedokážeme
odolat a na ony „Kucheny“ přeci jen dojde. Lezecké plány
prvního dne jsou spíš skromnější a tak vyrážíme ve
tříčlenném družstvu do západní stěny vrcholu Schärtenspitze,
do sedmidélkové cesty Water Pipe, s
obtížností VI-, jejíž klíčová délka vede mělkým
vodním žlábkem ve středu mírně skloněné 40 metrové
plotny. Další úseky plotnového lezení se střídají
s travnatými policemi, po kterých rychle postupujeme a už za
2 hodiny sedíme na hřebeni. Druhý lezecký tým – tedy Pavel
s Vláďou - který absolvoval rekonvalescenční výstup cestou
Logic Line, s obtížností IV a vedoucí
několik desítek metrů vedle nás, se už taky vyhřívá na
podzimním slunci a krmí havrany z celé doliny, kteří
přiletěli na svačinu. Společně pak turistickou cestou
pokračujeme na vrchol Schärtenspitze, odkud obdivujeme
skutečné horské panorama s masivním Watzmannem téměř na
dosah. Dřevěný kříž na vrcholu pak přivádí naše
myšlenky na plánovaný výstup dalšího dne – cestu Requiem.
Sedmidélkový klasický alpský výstup v JV stěně
Rotpalfenu, s obtížností VI+ nás nechá sáhnou až na dno
našich psychických i fyzických sil. To ale teď ani netušíme
a naopak se radujeme z toho, že – jak je uvedeno v průvodci
na chatě - byly před třemi lety staré skoby na štandech
nahrazeny vrtanými nýty. Jinak nás čeká v celé cestě jen
pět starých skob a jeden nýt –to vše na 280 metrech. Už
v první délce ale začínáme tušit, že něco není
v pořádku. Délka je uváděna za VI-, ale její přelezení
se daří jen s největšími obtížemi. Co tedy bude dál,
když poslední délka má být ještě o dva stupně těžší ?
Druhá délka začíná podle Martinových slov „krátkým
traverzem v kamenolomu“, další mírně převislé kouty jsou
dost podobné a jediná rezavá skoba v trávě moc klidu
nepřidá. Pocity při lezení tak hraničí až s nevolností,
když 15 metrů nad posledním friendem Martin hlásí ještě 10
metrů plotnového lezení na štand
Třetí délka, kde se alespoň na chvíli dostáváme do
hřejivých paprsků slunce, je jediná skutečně odpočinková,
pak už nás čekají jen převisy a studený stín. Ze začátku
čtvrté délky se Martin vrací a jak sám říká, „dál už
nemusí bojovat se svým strachem“. Veškeré psychické
obtíže tak do konce výstupu zůstávají na mě. Jak těžké
bylo se s tím vyrovnat zjišťuji až večer na chatě, kdy ze
mě veškeré napětí padá a do očí se derou slzy únavy.
Teď ale zbývají ještě tři délky. Převislé koutové
spáry nás dvěma délkami přivádějí pod velký střechový
převis. Nad ním pak zbývá jen krátká snadná délka na
hřeben a bude to za námi. Teď tedy tři metry přes převis.
Obtížnost VI+ jakých jsme už lezli, ale tohle vypadá jinak.
Myšlenky na čistý přelez jsou po pár pokusech pryč, hlavně
nahoru, jakkoliv. Při jednom z marných pokusů o nalezení
použitelného chytu nad převisem se vytrhává mikrofriend a
další pokus tak končí pádem. Začíná se stmívat a pomalu
se smiřujeme s tím, že výstup se dokončit nepodaří.
Ještě jeden poslední pokus a pak mlčky ve tmě slaňujeme do
údolí. Po 12 hodinách ve stěně ustupujeme 20 metrů od konce
cesty. Co jsme podcenili ptáme se každý sám sebe.
Naopak úplným úspěchem dopadl druhý den pro dvojku Pavla a
Vláďi. Mnohahodinovou hřebenovou túrou, vytyčenou již
v roce 1899, s obtížností IV dosáhli prakticky všechny
vrcholy kolem doliny – tedy Blauiesspitze, Hochkalter a
Rotpalfen. Exponovaný výstup nepostrádal ani
dramatické okamžiky a Pavlovi fotografie tak i nám přinesly
pohledy na celou oblast Berchtesgadenských Alp. Až pozdě
večer se opět všichni setkáváme na chatě a zážitky
z výstupů znovu ožívají – tentokrát už ale
příjemněji.
Třetí den odcházejí Pavel, Vláďa a tentokrát s nimi i
Martina na Steinberg, jejich poslední
nedosažený vrchol v této oblasti. Cesta Platenweg
vedoucí hladkými plotnami ale není žádným problémem a tak
brzy dosahují vrcholu. I my si jdeme poslední den uklidnit
nervy opět do západní stěny Schärtenspitze, do cesty Gloreichen
Sieben – tedy Sedm statečných. Obtížnost cesty je
opět za VI, ale nějak jinak. Bez problémů si užíváme
převisů i ploten a na vrcholu opět čekají opeření
kamarádi na svou svačinu.
Až po návratu domů se nám podaří získat další informace
o cestě Requiem v záznamech německého Alpenfereinu: Rok 1981
– tedy rok vzniku této cesty - je vrcholem alpské
horolezecké aktivity Michaela Hallingera a Lorenze Koppla,
dvacetiletých lezců z Ramsau a Berchtesgadenu. Právě tato
cesta je jednou ze tří nejobtížnějších, které záznamy
s jejich jmény uvádějí. Tento rok je také historickým
mezníkem na poli volného lezení:
Rudi Klausner a Josef Aschauer ohodnotili svou cestu
»Sakrischen Eck« na Kleinen Watzmann poprvé v historii
lezení v Berchtergadenských Alpách (první alpská sedma
Pumprisse na Fleischbank ve Wilder Kaiser) stupněm VII- !!!
Další sedma v oblasti přišla dokonce až o dva roky
později. Cesta Requiem tedy stála na vrcholu tehdy uzavřené
klasifikace a její skutečné obtíže můžeme jen odhadovat.
Snad VII/ VII+.
Mezi vrcholky stromů za námi zůstávají i vrcholy hor a
s nimi nedokončená cesta Requiem, stejně jako zůstalo
nedokončené stejnojmenné hudební dílo Wolfganga Amadea
Mozarta. Asi to tak mělo všechno být.
Pražsko-sudetská sekce: Martin Kment, Pavel Kotúček, Martina
Štroblová, Pavel Kunt, Vláďa Vinduška
Poznámky:
Co jsme vylezli:
První den:Water Pipe VI, PK,MK,MŠ, Logic LIne IV+, PK, VV
Druhý den:Hochkalter rund weg IV, PK,VV, Requiem VI, PK,MK, MŠ
Třetí den: Gloreichen Sieben VI, PK,MK, Platten Weg II, PK, VV,
MŠ
www.blaueishuette.de - detailní stránky
chaty s popisy tůr a topy cest
Pächter:
Raphael und Brigitte Hang
Im Tal 106
83486 Ramsau
Tel./Fax (Hütte): 0049 / 8657 / 271
Tel. (Privat): 0049 / 8657 / 546
Fax (Privat): 0049 / 8657 / 985902
email: raphael.hang@t-online.de
Fotodokumentace byla částečně doplněna smímky z filmu
Requiem z produkce Extrem Film Pavel Kotůček obálka
DVD viz níže, omluva za malé rozlišení fotek)
Topo tak jak si ho pamatujeme,
případně zde ke stažení 
