hokejka

Lomnický štít na víkend

Fotodokumentace na spřátelených stránkách

To že by stálo za to vyrazit na 2 dny do Tater se může zdát jako pošetilé. Nicméně stalo se. Večerním vlakem z Prahy jste již brzy ráno v Tatranské Lomnici. Naší ideou bylo nejprve vylézt nahoru normálkou z Lomnického sedla, nechat věci na observatoři a pak již jen na lehko sestoupit pod západní Lomnici. Pokud máte štěstí (to my neměli), je možné si cestu urychlit lanovkou buď na Skalnaté pleso či až na vrchol. Pak sestup Jordánovou cestou (řetězy,slanění) do sedla a Téryho kuloárem pod západní stěnu.Koncem září, už byl vrchol pod sněhem. Cesta s plnou polní ze Skalnatého plesa byla nekonečná, z Lomnického sedla po ve sněhu málo zřetelné cestě. Pod vrcholem jsou těžší komínové partie zajištěny řetězy a kramlemi. Na vrchol jsme se dostali až kolem 3 hodiny odpoledne. Inverze byla milosrdná zahalila údolí mraky a my si mohli vychutnávat vstup takřka do jiného světa. Bylo nám však líto již jen sedět na vrcholu a počítat turisty, které sem nyní již jezdící lanovka dopravila a vydali jsme se jen v lezečkách a s malým batohem k nástupu. Lezečky a sníh moc nejdou dohromady a tak sestup čtyřkovým komínem nebyl až taková radost.. Nejkratší a zároveň první cestou, kterou byla zdolána v roce 1932 západní stěna poprvé je cesta Stanislawského. Vede v levé polovině stěny a ústí na úbočí asi 100m od vrcholu. Odpolední slunce prokrvuje sestupem skřehlé nohy a lezení je překrásné s výhledy jen do skalního světa, kdy doliny jsou zahaleny mlhou.Dolézáme až za tmy a jsme rádi že jsme si čelovky nezapomněli vzít s sebou. Máme toho dost a na vrcholovém fotu již ve stanici lanovky se téměř nepoznáváme. Přespáváme na stanici lanovky a do dalšího dne spřádáme nové plány. Příbytkem je nám příjemná podlaha pod nejvýše položeným telefonem na Slovensku.

Hokejka

Nastupujeme jako včera tedy sestupem do Téryho kuloáru, do středu západní stěny kde začíná nástup. 50 let po prvovýstupcích se chystáme do snad nejznámější cesty ve Vysokých Tatrách, jejíž slezení znamenalo začátek éry sportovního lezení v Tatrách. První délky jdou rychle a brzo se dostáváme k prvnímu klíčovému místu - traverzu. Asi 15 metrový exponovaný traverz plotnou je dobře zajištěn skobami. Mám před očima fotku V. Heckela, na které prvolezec jistí v tomto místě svého druha konopným lanem přes rameno a jsem docela vděčný moderním prostředkům jištění. Následuje délka pod vlastní "hokejku", ze které stéká voda. Nezbývá než oželet přímou cestu před převis a uhnout vlevo do ploten, které vedou v vrcholu. To ještě nevíme, že tudy vede cesta daleko těžší a tak se zatím radujeme nad občasnými skobami, které nacházíme. Balancování v hladkých plotnách je však pěkná dřina a morálu ubývá. Není však jiné volby a tak po 7 a půl hodinách stojíme na vrcholu. Máme nejvyšší čas abychom stihli lanovku do Lomnice a vlak do Prahy. Jenže jízdní řády určuje obsluha lanovky - cesta dolů už jen pěšky. To je opravdu chmurná vize. Kolem 22 hodiny nás vítá spoře osvětlená Tatranská Lomnice.

Výstupy v západní stěně Lomnického štítu

1. Birkenmayerova cesta 1929 V
2. Stanislavského cesta Stanislawski, 1929 V
3. Hokejka Plšek, Zachoval 1950 VI
4. Pšeničnikov Pšeničnikov, Krejčí, 1970 VII-
5. Černý pilíř Dieška, P. Pochylý, 1970 VIII-
6. Bílý pás Belica, Stejskal, 1976 VII+
7. Růžové plameny Myslivec, Páleníček, 1987 VII+
8. Žluté plameny Farkaš, Petrík, 1969 VII
9. Arnoldova cesta Arnold, Lamm, 1972 VII-
10. Šokuj opici Ondrejovič,Vonderčík,1989 VIII+/IX-
11. Bonbónek Koller, Belica, 1974 VII

1.	Birkenmayerova cesta	1929	V
2.	Stanislavského cesta	Stanislawski, 1929	V
3.	Hokejka	Plšek, Zachoval 1950	VI
4.	Pšeničnikov	Pšeničnikov, Krejčí, 1970	VII-
5.	Černý pilíř	Dieška, P. Pochylý, 1970	VIII-
6.	Bílý pás	Belica, Stejskal, 1976	VII+
7.	Růžové plameny	Myslivec, Páleníček, 1987	VII+
8.	Žluté plameny	Farkaš, Petrík, 1969	VII
9.	Arnoldova cesta	Arnold, Lamm, 1972	VII-
10.	Šokuj opici	Ondrejovič,Vonderčík,1989	VIII+/IX-
11.	Bonbónek	Koller, Belica, 1974	VII