 Nedá mi to abych se nevrátil
k výletu do severního Walesu. Bylo to pohlazení po
duši horolezcově (kterým bych tak rád zas aspoň
chvilku byl), první výlet do mě tak milých kopců po
dlouhé době. Doma Alpy za humny, každý trochu volný
víkend na skalách či skialpech a tady zatím jen
běhám po polích jako zajíc. Těšil jsem se moc a
abych byl dobře připravený na nepříznivou
předpověď vyrazil jsem na nákup nepromokavého
poncha. Nevedeme! Kup si chlapče nepromokavou bundu! A
kde máte nepromokavé bundy? My prodáváme jenom
nepromokavé bundy! No jistě aby ne, déšť je tu
nezbytnou součástí života i zde v jižní Anglii
natož ve Walesu, kde umí pršet i 4 měsíce v kuse.
Ostřílený horal Win, který mě veze v autě a který
se před 14 dny vrátil z jihoamerické Aconcaguy mi po
obhlídce mých lehkých šusťáků půjčí goretexové
kalhoty i bundu. Berou to tady snad až moc vážně tu
výbavu,a nebo vědí co já ne. Win je welšan, mluví
s těžkým welšským přízvukem, což zde nazývají
„wenglish“ (v jeho případě tak vlastně Winglish)
a je mu rozumět jen s velkými obtížemi. Je nadšený
že zase může navštívit svůj fatherland a autem
duní po překročení magické hranice mezi Anglií a
Walesem večerní zprávy ve welštině. Je to docela
zvukově příjemný jazyk znějící slovanským uším
jako švédština, snad trochu více chrochtavá. Jsou na
ni taky patřičně hrdní, učí se povinně na
školách, je to oficiální jazyk země a nápisy jsou
všude dvoujazyčně. Psalo se tu velmi o průlomovém
projevu welšského předsedy parlamentu v listopadu
minulého roku před evropskou 23, který promluvil ve
svém rodné řeči a ta byla simultánně překládána
do 23 jazyků unie. Severní Wales je krásná drsná
krajina, kterou nevedou žádné dálnice, jen úzké
klikaté silničky se vinou širokými údolími. Není
tu vlastně žádné větší město, všechen průmysl
je koncentrován na jihu v hlavním městě Cardiffu. To
byl ještě před sto lety největší přístav na
ostrovech. Ale tohle je sever, skoro bezlesá pustina
s nekonečnými loukami a skalnatými vrcholky.
Welšská břidlice je stavebním materiálem všech
domů a slouží i jako střešní krytina. Dává to
všem obydlím nádech středověkosti, surovosti a
bytelnosti. Skoro se divíte, že v oknech jsou
skleněné tabulky. Naším útočištěm je horolezecká
chata blízko města Betws-y-Coed (kdo to umí přečíst
má bod..). Prý jen základní vybavení, tedy jsem
připraven na vše a nezávislý na jakékoli civilizaci.
Ale je to přeci jen něco jiného než alpský
winteraum. Dá se vařit a teče dokonce i voda a teplá.
Nicméně na kavalci zima pekelná. což mě druhý den
donutí koupit si (konečně ! po 20 letech) pěkný
péřový spacák. Naplánovány jsou 2 výlety. Jeden na
nejvyšší horu Walesu Snowdon (1085m), která patří
mezi Seven Wonders of Walles a druhý po skalnatém
zasněženém hřebínku na vrchol s pro mě
nezapamatovatelným názvem. Tůry tak na 4-5 hodin.
Míjíme hotýlek, kde bydlela britská výprava na
Everest s Hillarym v roce 1952, která zde trénovala
na Himaláje, pěkná to pamětihodnost. Vrcholy jsou
lehce poprášeny sněhem, alespoň tak se to zdola jeví
a pěkně tak kontrastují s okolní hnědozelení
nekonečných luk plných ovcí a modrými jezery. Je
kouzelné stát na zasněženém hřebenu s ledem
pokrytými skalami a koukat do zeleného údolí a dál
na severu ještě vidět moře. Fotím jak o život,
třeba se to do toho obrázku všechno dostane. Večerní
klábosení si užívám jen zčásti, je těžké
udržet stále pozornost a nit hovoru mi často
beznadějně uniká. A tak si alespoň zapamatuji hezké
rčení „to je ale jiná káva“, což se tu řekne
„to je ale jiné vědro ryb“..Ale už je tu neděle, návrat do civilizace a každodenní rutiny, snad se zas brzy poštěstí někam takto vyrazit, určitě tu nejsem naposledy. Objevit ostatních 6 zázraků bude pěkná motivace. Škoda, že jsou všechny hory daleko na severu. |