Stránky www.bergsteigen.at se poslední dobou stávají zdrojem
nápadů pro letní i zimní zádveřní aktivity naší
pražsko-sudetské vertikální sekce. Jejich tvůrce
A.Jensch-Rabl nám předkládá adrenalinové zákusky, které na
obrazovce pc působí tak nevinně - ach ti usměvaví chlapci v
bundách Mammut na sluncem zalitých stěnách a vrcholech v
zapadajícím slunci - takoví přeci budeme taky...Pitztaler Eisexpress - 4 severní stěny a 4 vrcholy nad 3000 m, poslední druhý nejvyšší v Rakousku 3774 m vysoká Wildspitze. Už jsme se do něj navezli loni, nicméně špatné počasí nás donutilo se z Taschachhausu vrátit hned druhý den do Prahy aniž bychom trasu viděli. Letos nám přeje štěstí. Jasná obloha, trochu více sněhu než by bylo nezbytně nutné, ale mohlo by to vyjít.
Ještě za svitu čelovek vyrážíme brzy ráno s Taschachhausu pod první ze severních stěn - Taschachwand - 650 metrů 45o svahu. Cestu pod stěnu jsme si připravili již večer a jsme teď za to docela rádi. Stále na lyžích se dostáváme až do třetiny stěny, pak už musí lyže na záda. Teď teprve vidíme jak nám lyže ulehčovaly postup. V mžiku jsme po kolena ve sněhu a o postupu po ztvrdlém firnu na předních hrotech maček se nám může jen zdát. Každý krok se tak stává malým úspěchem. 200 metrů před vrcholem se zdá, že to takhle už dál nepůjde a rozhodujeme se pro traverz doprava na hřeben, třeba to po něm půjde lépe. ukazuje se, že to byla správná volba, těšně před hřebenem se hluboký sníh mění na zvrdlý firn a posledních 100 metrů je tedy konečně příjemných. Z vrcholu vidíme další stanici našeho expresu - Petersenspitze. Vypadá to ,že jeho 150 m vysoká severní stěna nebude příliš těžkým oříškem. Za hodinu jsme na vrcholu. Můžeme teď na chvíli nasadit lyže zpříjemnit si cestu krátkým sjezdem pod Hinterer Brochkogel. 250 metrů 50° firnu a ledu tak vypadá jeho severní stěna. Tak tedy zase lyže na záda a vzhůru na třetí z vrcholů. Pavlík s Vláďou se rozhodují déle se netrápit a vyrážejí rovnou normálkou na Wildspitze. Jen jejich zásluhou tak můžeme mít takové pěkné fotky. Začínám počítat kroky a po každé desítce musím odpočívat. Pavel mi zmizí za hranou a pocit samoty ve stěně se tak umocňuje. Chtělo by se opřít hlavu o svah a usnout, je to tak lákavé. Přemlouvám se k pohybu 5 kroků, 3 kroky, vrchol se zdá pořád daleko. Najednou stěna končí a na vrcholu se podává teplý čaj a tyčinka - účinná resuscitace. Rozhled je fantastický skupinky lyžařů a bílé stopy na ledovci, shluk lidí na vrcholu Wildspitze, a celý Taschaferner, po kterém pojedem zpět k chatě. Teď ale ještě poslední vrchol. Sestup z Brochkogelu vede po skalnatém hřebeni, žádný pěkný sjezd se tentokrát nekoná. Stoupáme po ledovci směrem k severní stěně Wildspitze opět je čas dát lyže na záda. Daří se mi to až na třetí pokus, už mě přestávají poslouchat i ruce. Chci udělat krok vzhůru,ale nejde to. Nechci věřit tomu, že to opravdu budu muset vzdát. Pavel vyráží sám do stěny a já se snažím nabrat aspoň trochu sil k ústupu. Vrchol je však magický, prázdný ne toho se nevzdám. Alespoň tedy normálkou když už né severní stěnou, ale vzhůru a ne dolů. Potkávám Pavlíka s Vláďou již na sestupu. Nechávám všechny věci na úpatí hřebene a vyrážím naproti svému spolulezci, kterého už vidím v dálce jak se blíží k vrcholu. Setkání na vrcholu proběhne mlčky nemáme sílu se už ani radovat. Je 6 večer jsme 12 a pů hodiny na cestě. Čeká nás 7 km sjezd po ledovci to bychom se asi měli těšit. Nohy už však odmítají poslouchat a tak jsme rádi, že nepadáme. Opět přicházejí ke slovu čelovky. Ještě krátký závěrečný výstup k chatě pár mechanických pohybů a konečně vysněná horizontála. V bundě, botech, čepici ale hlavně už konečně žádný pohyb. Tak si tu radost z úspěchu vychutnáme až zítra při kávě a s koláčky paní Kotúčkové před chatou.